Čínská ekonomika roste nebývalým tempem, Čína proniká na světové trhy a otevírá se zahraničním firmám. V Evropě slaví úspěchy tradiční čínská medicína i levné spotřební zboží. Problémem začíná být čínské písmo.
Do roku 2020 má Čína podle některých expertů vystřídat USA v roli vedoucí mocnosti světové ekonomiky. Již dnes proudí do Říše středu zástupy manažerů a vědců a stěhují se sem pobočky nejvýznamnějších firem. Všichni respektují staré kulturní tradice, obdivují se estetickým tvarům znakového písma, jen málokdo je však ochoten a schopen věnovat stovky hodin, aby se mu naučil.
Čínská vláda se snaží povzbudit zájem o čínštinu jako cizí jazyk a dokonce tvrdí, že v tomto ohledu nastal významný obrat. Čínštině se dnes učí zhruba třicet milionů lidí především ve východní a jihovýchodní Asii. Toto číslo odpovídá zhruba 2,3 procenta počtu rodilých mluvčích, kterých je celkem 1,3 miliardy. Angličtina má sice jen 350 milionů rodilých mluvčích, učí se jí však téměř miliarda dalších osob. Ruština má 288 milionů mluvčích a 215 milionů dalších zájemců o jazyk.
MNOŽSTVÍ ZNAKŮ
Ve světle těchto čísel není zájem o čínštinu tak výrazný, jak by se na první pohled zdálo. Přitom jde o jazyk, který má několik světových priorit. Vedle toho, že jím mluví nejvíce lidí na světě, má také nejstarší dosud používané písmo a nejvíce písemných znaků. Slovník vydaný kolem roku 1700 zaznamenal již tehdy plných 47 035 znaků. Nejobsáhlejší současný slovník má téměř 90 000 znaků, mnohé z nich se však vyskytují jen ve staré literatuře nebo k označení ojedinělých geografických pojmů (například znak "kan" v názvu pevnosti Chikanlou na Tchaj-wanu). K napsání nebo přečtení jednoduchého dopisu postačí asi 1440 znaků. Tato základní slovní zásoba prý může pokrýt 94 procenta pojmů používaných v běžném styku. Pro Evropana, který chce dosáhnout průměrné znalosti jazyka, to znamená věnovat výuce zhruba 1200 hodin.
UNIKÁTNÍ PÍSMO
Čínské znakové písmo je tak rozsáhlé proto, že jeho slova se neskládají z jednotlivých písmen nebo slabičných symbolů, ale každému pojmu odpovídá jeden samostatný grafický znak. Asi 85 procent dnes používaných znaků vzniklo spojením dvou částí: základní fonologické (fonetikum), která určuje zvukovou podobu slova, a části rozlišující (signifikum nebo též radikál), která mu přiřazuje konkrétní význam především u stejně znějících slov.
Fonetických částí je asi 1300, částí rozlišujících kolem dvou set. Nové znaky dnes již nevznikají, proto se musí pro pojmenování nových skutečností volit kombinace stávajících znaků. Například pro kompaktní disk (CD) se používá spojení slov lesklýa deska. Oficiální verze nových termínů kodifikuje Národní výbor pro jazyk a písmo v Pekingu.
POHLED DO HISTORIE
Kdysi byly jednotlivé znaky skutečným vyobrazením reálných předmětů a většinou bylo možné na první pohled poznat, co který znak (obrázek) znamená. V průběhu tisíciletí nabývaly znaky stále abstraktnější formy a ve 3. století před naším letopočtem jim císař Čchin Š'Chuang-ti (ten, který se pak nechal pohřbít s mnohatisícovou terakotovou armádou) dal standardní podobu.
V roce 1952 ustavila čínská vláda komisi, která měla přes dva tisíce znaků zjednodušit. Po reformě, která proběhla v několika fázích, se znaky čínského písma psaly v průměru pouze osmi tahy místo dřívějších šestnácti a většina jich po zeštíhlení vypadala náhle zcela jinak. Upravené znaky užívají obyvatelé kontinentální Číny a čínské obyvatelstvo Singapuru. Číňané z Hongkongu, Tchaj-wanu a čínské komunity v zahraničí jim většinou nerozumějí. Na druhé straně obyvatelé Číny znají dnes tradiční (nezkrácené) znaky často jen pasivně nebo vůbec ne.
Při krácení znaků se postupovalo podle několika předem daných zásad, například zachování základního tvaru, zachování jedné části znaku, převzetí rukopisného tvaru pro tisk, výměna znaku za jiný znak se stejnou výslovností.
Čínská vláda se snaží povzbudit zájem o čínštinu jako cizí jazyk a dokonce tvrdí, že v tomto ohledu nastal významný obrat. Čínštině se dnes učí zhruba třicet milionů lidí především ve východní a jihovýchodní Asii. Toto číslo odpovídá zhruba 2,3 procenta počtu rodilých mluvčích, kterých je celkem 1,3 miliardy. Angličtina má sice jen 350 milionů rodilých mluvčích, učí se jí však téměř miliarda dalších osob. Ruština má 288 milionů mluvčích a 215 milionů dalších zájemců o jazyk.
MNOŽSTVÍ ZNAKŮ
Ve světle těchto čísel není zájem o čínštinu tak výrazný, jak by se na první pohled zdálo. Přitom jde o jazyk, který má několik světových priorit. Vedle toho, že jím mluví nejvíce lidí na světě, má také nejstarší dosud používané písmo a nejvíce písemných znaků. Slovník vydaný kolem roku 1700 zaznamenal již tehdy plných 47 035 znaků. Nejobsáhlejší současný slovník má téměř 90 000 znaků, mnohé z nich se však vyskytují jen ve staré literatuře nebo k označení ojedinělých geografických pojmů (například znak "kan" v názvu pevnosti Chikanlou na Tchaj-wanu). K napsání nebo přečtení jednoduchého dopisu postačí asi 1440 znaků. Tato základní slovní zásoba prý může pokrýt 94 procenta pojmů používaných v běžném styku. Pro Evropana, který chce dosáhnout průměrné znalosti jazyka, to znamená věnovat výuce zhruba 1200 hodin.
UNIKÁTNÍ PÍSMO
Čínské znakové písmo je tak rozsáhlé proto, že jeho slova se neskládají z jednotlivých písmen nebo slabičných symbolů, ale každému pojmu odpovídá jeden samostatný grafický znak. Asi 85 procent dnes používaných znaků vzniklo spojením dvou částí: základní fonologické (fonetikum), která určuje zvukovou podobu slova, a části rozlišující (signifikum nebo též radikál), která mu přiřazuje konkrétní význam především u stejně znějících slov.
Fonetických částí je asi 1300, částí rozlišujících kolem dvou set. Nové znaky dnes již nevznikají, proto se musí pro pojmenování nových skutečností volit kombinace stávajících znaků. Například pro kompaktní disk (CD) se používá spojení slov lesklýa deska. Oficiální verze nových termínů kodifikuje Národní výbor pro jazyk a písmo v Pekingu.
POHLED DO HISTORIE
Kdysi byly jednotlivé znaky skutečným vyobrazením reálných předmětů a většinou bylo možné na první pohled poznat, co který znak (obrázek) znamená. V průběhu tisíciletí nabývaly znaky stále abstraktnější formy a ve 3. století před naším letopočtem jim císař Čchin Š'Chuang-ti (ten, který se pak nechal pohřbít s mnohatisícovou terakotovou armádou) dal standardní podobu.
V roce 1952 ustavila čínská vláda komisi, která měla přes dva tisíce znaků zjednodušit. Po reformě, která proběhla v několika fázích, se znaky čínského písma psaly v průměru pouze osmi tahy místo dřívějších šestnácti a většina jich po zeštíhlení vypadala náhle zcela jinak. Upravené znaky užívají obyvatelé kontinentální Číny a čínské obyvatelstvo Singapuru. Číňané z Hongkongu, Tchaj-wanu a čínské komunity v zahraničí jim většinou nerozumějí. Na druhé straně obyvatelé Číny znají dnes tradiční (nezkrácené) znaky často jen pasivně nebo vůbec ne.
Při krácení znaků se postupovalo podle několika předem daných zásad, například zachování základního tvaru, zachování jedné části znaku, převzetí rukopisného tvaru pro tisk, výměna znaku za jiný znak se stejnou výslovností.
STUDIUM
Osvojení znakového písma je složitou a zdlouhavou záležitostí. Otázkou, jak se jednotlivé znaky naučit co nejefektivněji, se zabývají psychologové a teoretici jazykové výuky. Studie ukázaly, že čtení hláskového a znakového písma probíhá v mnoha ohledech odlišně. Evropan se může v textu soustředit na jednotlivá slova a pohled zaměří obvykle na jádro slova. Čínská slova se skládají většinou ze dvou znaků, přitom hranice mezi slovy nejsou nijak vyznačeny. Čtenář proto musí nejprve rozpoznat, které znaky vlastně tvoří slovo. Osoby čtoucí hláskové písmo častěji těkají z jedné části na druhou, zatímco u znakového písma je procházení textu plynulejší. Rozlišování slov kupodivu nedělá velké problémy a testy ukázaly, že rychlost čtení se nijak výrazně nezvýšila ani tehdy, když byly v textu zavedeny mezery mezi slovními celky. Při četbě znaků se pozornost soustředí nejprve na základní část (fonetikum), teprve potom na signifikum. Ve 45 procentech případů stojí tato část vpravo, to znamená, že čtenář (především u neznámých a méně známých slov) nečte striktně zleva doprava, ale velmi často i obráceně. Jindy je ovšem signifikum nad fonetickou částí znaku nebo pod ní. Čtení textů se navíc komplikuje tím, že starší texty se psaly zprava doleva nebo ve svislých sloupcích a svislé uspořádání se v některých případech udržuje dodnes.
DŮLEŽITÁ INTONACE
Čínština je tónový jazyk, to znamená, že slabiku složenou ze stejných hlásek lze vyslovit různou intonací a tím jí přiřadit různé významy. Dnešní spisovná čínština rozlišuje čtyři základní tóny, konstantní intonaci, stoupavou intonaci, klesavou intonaci a kombinaci klesavé se stoupavou. K odlišení významu se využívá přiřazením dalšího znaku (signifika).
JEDNODUCHÁ GRAMATIKA
Jinou zvláštností z pohledu Evropana je čínská gramatika. Je velmi jednoduchá, vlastně téměř žádná. Slovesa se nečasují, podstatná jména nemají skloňování. Neexistuje jednotné a množné číslo ani budoucí čas. Jako opora k orientaci v textu slouží slovosled, předložky, spojky nebo příslovce a větná interpunkce. Textu porozumíte tehdy, pokud sledujete kontext a domýšlíte si souvislosti.
Čínská poezie má prý své kouzlo i proto, že ponechává čtenáři větší prostor k interpretaci. Možná to souvisí s kulturními tradicemi východoevropských kultur. Evropana zvyklého na jasné vyjadřování poněkud mate způsob, jímž se některé věci vyslovují pouze náznakově, mlhavě a neurčitě. Při obchodních jednáních například přijdou důležité detaily na pořad až po dlouhých úvodních hovorech.
SOUVISLOSTI
Číňané věnují více pozornosti také kontextovým souvislostem a vedlejším jevům. Psycholog Richard Nisbett provedl pokus, při němž měly dvě skupiny osob sledovat akvárium a potom ho popsat. Němci se soustředili především na větší ryby. Čínští účastníci pokusu si dokázali zpětně vybavit i prostředí, například kamínky a rostliny. Při jiném pokusu měly řecké a čínské děti ve věku od osmi do čtrnácti let řešit paměťové a logické úlohy. Zatímco u osmiletých nebyly téměř žádné pozorovatelné rozdíly, byla vizuální inteligence starších dětí čínské národnosti prokazatelně vyšší. Dá se říci, že zvládání znakového písma podporuje vizuální paměť a zvyšuje některé intelektuální schopnosti. Možná to může být další argument pro ty, kdo uvažují o výuce čínštiny jako cizího jazyka.
Osvojení znakového písma je složitou a zdlouhavou záležitostí. Otázkou, jak se jednotlivé znaky naučit co nejefektivněji, se zabývají psychologové a teoretici jazykové výuky. Studie ukázaly, že čtení hláskového a znakového písma probíhá v mnoha ohledech odlišně. Evropan se může v textu soustředit na jednotlivá slova a pohled zaměří obvykle na jádro slova. Čínská slova se skládají většinou ze dvou znaků, přitom hranice mezi slovy nejsou nijak vyznačeny. Čtenář proto musí nejprve rozpoznat, které znaky vlastně tvoří slovo. Osoby čtoucí hláskové písmo častěji těkají z jedné části na druhou, zatímco u znakového písma je procházení textu plynulejší. Rozlišování slov kupodivu nedělá velké problémy a testy ukázaly, že rychlost čtení se nijak výrazně nezvýšila ani tehdy, když byly v textu zavedeny mezery mezi slovními celky. Při četbě znaků se pozornost soustředí nejprve na základní část (fonetikum), teprve potom na signifikum. Ve 45 procentech případů stojí tato část vpravo, to znamená, že čtenář (především u neznámých a méně známých slov) nečte striktně zleva doprava, ale velmi často i obráceně. Jindy je ovšem signifikum nad fonetickou částí znaku nebo pod ní. Čtení textů se navíc komplikuje tím, že starší texty se psaly zprava doleva nebo ve svislých sloupcích a svislé uspořádání se v některých případech udržuje dodnes.
DŮLEŽITÁ INTONACE
Čínština je tónový jazyk, to znamená, že slabiku složenou ze stejných hlásek lze vyslovit různou intonací a tím jí přiřadit různé významy. Dnešní spisovná čínština rozlišuje čtyři základní tóny, konstantní intonaci, stoupavou intonaci, klesavou intonaci a kombinaci klesavé se stoupavou. K odlišení významu se využívá přiřazením dalšího znaku (signifika).
JEDNODUCHÁ GRAMATIKA
Jinou zvláštností z pohledu Evropana je čínská gramatika. Je velmi jednoduchá, vlastně téměř žádná. Slovesa se nečasují, podstatná jména nemají skloňování. Neexistuje jednotné a množné číslo ani budoucí čas. Jako opora k orientaci v textu slouží slovosled, předložky, spojky nebo příslovce a větná interpunkce. Textu porozumíte tehdy, pokud sledujete kontext a domýšlíte si souvislosti.
Čínská poezie má prý své kouzlo i proto, že ponechává čtenáři větší prostor k interpretaci. Možná to souvisí s kulturními tradicemi východoevropských kultur. Evropana zvyklého na jasné vyjadřování poněkud mate způsob, jímž se některé věci vyslovují pouze náznakově, mlhavě a neurčitě. Při obchodních jednáních například přijdou důležité detaily na pořad až po dlouhých úvodních hovorech.
SOUVISLOSTI
Číňané věnují více pozornosti také kontextovým souvislostem a vedlejším jevům. Psycholog Richard Nisbett provedl pokus, při němž měly dvě skupiny osob sledovat akvárium a potom ho popsat. Němci se soustředili především na větší ryby. Čínští účastníci pokusu si dokázali zpětně vybavit i prostředí, například kamínky a rostliny. Při jiném pokusu měly řecké a čínské děti ve věku od osmi do čtrnácti let řešit paměťové a logické úlohy. Zatímco u osmiletých nebyly téměř žádné pozorovatelné rozdíly, byla vizuální inteligence starších dětí čínské národnosti prokazatelně vyšší. Dá se říci, že zvládání znakového písma podporuje vizuální paměť a zvyšuje některé intelektuální schopnosti. Možná to může být další argument pro ty, kdo uvažují o výuce čínštiny jako cizího jazyka.