Literátské zkoušky v císařské Číně hrály klíčovou roli při udržování společenské a kulturní kontinuity ve společnosti. Sloužily k výběru úřednictva do byrokratického aparátu země. Pro tisíce nadaných mladých mužů představovaly klíčovou náplň první třetiny života. Řada literátů se o uplatnění ve správním aparátu země pokoušela velmi dlouho, někdy i celý život, tak, jak popisuje dobová literatura.
Počátky zkouškového systému v Číně sahají do doby dynastie Západní Han (201 př.n.l.- 8 n.l.). Po porážce dynastie Qin (221 př.n.l. - 206 př.n.l.) museli hanští panovníci řešit problém, jak spravovat rozsáhlé území, aniž by nechali vládu pouze v rukou dědičné šlechty. Proto se rozhodli hledat schopné muže ke správě země mezi uchazeči o možné úřednické místo. V roce 196 př. n.l. vydal císař Gaozu, zakladatel dynastie Han, edikt, ve kterém nařizoval princům, místním prefektům i dalším úředníkům vyhledávat a doporučovat muže vynikající pověsti ke zkouškám, jejichž cílem bylo získání úřednické hodnosti. Tento postup se v průběhu doby ustálil. Úředníci však doporučovali čas od času, zejména v dobách přírodních katastrof, další kandidáty na základě císařských dekretů. Úředníci, kteří nedokázali nalézt a doporučit schopné kandidáty, byli potrestáni a někdy i degradováni.
Důležitým krokem ke "standardizaci" zkoušek bylo nařízení císaře Wudiho, ovlivněného pravděpodobně návrhy Dong Zhongshua a dalších konfuciánských vzdělanců. Ti žádali, aby u zkoušek byla prověřena znalost konfuciánských klasických knih. V roce 124 př.n.l. bylo do hlavního města svoláno mnoho mladých slibných mužů. Pod vedením literátů se vzdělávali ve znalosti klasiků konfucianismu. Po ročním studiu a následných zkouškách byly studentům podle výsledků přiděleny funkce. Z tohoto ročního studia se vyvinula císařská akademie Tai Xue. Dekret z roku 124 př.n.l. tedy poprvé jasně stanovil vztah mezi doktrínou konfucianismu a výběrem budoucích vládních úředníků. Znalost klasiků konfucianismu se postupně stala nejdůležitějším kritériem výběru čínských úředníků-vzdělanců. Převládající kritéria "poslušnost vůči starším a neúplatnost" a "poslušnost vůči starším a neúplatnost, čestnost a opravdovost" vyjadřovala přesvědčení, že pro zisk místa nejsou důležitá rodová privilegia a technické i administrativní dovednosti, ale morální kvality. (obr)
Za doby dynastie Tang (618-907) se v hlavním městě v pravidelných intervalech konaly zkoušky v různých kategoriích. Tehdy také vznikl oficiálně užívaný termín výběr kategorií pro zkoušky keju , používaný až do 20. století. Za dynastie Song (960-1279), kdy byla moc císaře téměř absolutní, dosáhl zkouškový systém jako převládající způsob výběru a jmenování úřednictva svého vrcholu. V následujících stoletích byl pozměněn jen málo a byl používán až do roku 1905. Postupně se ustálila metoda výběru kandidátů na místní úrovni. Kandidáti nepotřebovali doporučení a každý, kdo uspěl u zkoušek na místní úrovni, se mohl účastnit zkoušek na úrovni provincie. Pokud kandidáti uspěli, byli posláni do hlavního města k metropolitním zkouškám.
Zkoušky byly písemné. Nestrannost při posuzování kvality uchazečovy práce byla zajištěna dvojím způsobem: jméno autora na jeho práci bylo zakryto, takže zkoušející nevěděl, čí práci čte, proti možnému rozeznání rukopisu autora byly nejdříve všechny práce opsány speciálními opisovači a teprve tyto kopie byly předány zkoušejícím. Jméno původního autora bylo odkryto až po přečtení a ohodnocení práce. Tato opatření se nejdříve vztahovala pouze na metropolitní zkoušky, ale nakonec byla uplatňována i u provinčních zkoušek. Ke zrušení této praxe nikdy nedošlo. Kandidáti metropolitních zkoušek byli přezkoušeni císařem při palácové zkoušce. Teprve po tomto přezkoušení mohly být zveřejněny seznamy úspěšných kandidátů. V mnoha případech císař odmítl schválit ty kandidáty, kteří byli navrženi zkoušejícími ke schválení v předchozím kole zkoušek, a naopak vybral ty, kteří byli odmítnuti. Císař navíc osobně rozhodl o umístění kandidáta. Takto byla podstatně omezena role ministerstva civilních záležitostí a ministerstva obřadů ve prospěch císaře a jeho nejbližších poradců. Tento systém zajišťoval poměrně velkou míru nestrannosti, přestože se nepodařilo korupci a protekci zcela vymýtit.
Muži vybraní na základě umístění při zkouškách se stávali převládající složkou vlády centrální i místní. Úspěšné absolvování zkoušek se stalo nejdůležitější cestou k moci a majetku, na rozdíl od předchozí praxe, kdy teprve silná ekonomická pozice umožňovala získat i politická privilegia. Od této doby neměl nikdo automaticky zajištěnu důležitou pozici pouze na základě rodu nebo zděděného majetku. "Studovat, uspět u zkoušek, stát se úředníkem a být bohatý" se stalo krédem každého ctižádostivého mladého muže .
Literatura nutná ke studiu už byla dostupná, neboť knihy se tiskly. A široká dostupnost literatury i velké množství studentů postupně vedlo k vytvoření celé třídy literátů, úspěšných kandidátů metropolitních zkoušek. Teoreticky se zkoušek mohl zúčastnit každý kromě tzv. nízkých lidí, tj. řezníků, herců, zlodějů, poslů atd., v praxi se však ke zkouškám hlásili lidé, kteří měli co do účasti rodinnou tradici nebo dostatek prostředků k výchově kandidáta, což často souviselo. Ženy se zkoušek zúčastnit nesměly. Kariéra ve státní správě nebyla tedy ženám umožněna. Přestože existují příklady vzdělaných žen, tradiční společnost pohlížela na jejich vzdělávání jako na jistý luxus. (obr Sung)
Hlavní náplní zkoušek byla znalost klasických knih konfucianismu. Do "uzákonění" neokonfucianismu Zhu Xiho (1130-1200) jako státní ideologie byla možná u zkoušek osobní interpretace v rámci konfucianismu, ale po nástupu dynastie Yuan, která přijala neokonfucianismus jako státní ideologii, nebyla osobní interpretace možná. Jakákoli odchylka od ortodoxie byla považována za nepřípustnou. Tato stagnace individuálního myšlení posilovala od dynastie Ming až do 20. století homogenitu a kontinuitu moci a sloužila k výběru standardních administrátorů impéria. Také přispěla ke sterilitě studia a vzdělanosti.
Průběh zkoušek za dynastie Ming (1368 - 1644)
Příprava ke zkouškám a kariéře úředníka
V rodinném životě v tradiční Číně platilo, že pro budoucnost bylo významné pouze narození syna. Ten, kdo měl jenom dcery, byl považován za bezdětného. V tradiční čínské společnosti neměly totiž ženy přístup ke kariéře ve státní správě. Jen synové mohli projít školami a stát se případně i úspěšnými úředníky-literáty. Kariéra úředníka-literáta byla ve společnosti ceněna nejvíce. Veškeré úsilí velkého množství rodin směřovalo k tomu, aby syn, případně synové, úspěšně absolvovali alespoň nejnižší stupeň civilních zkoušek a nemuseli fyzicky pracovat jako jejich rodiče a také požívali řadu dalších společenských výhod.
O budoucího literáta se pečovalo ještě dříve, než se narodil. V této péči se mísí praktická opatření s četnými pověrami a magickými představami. Bylo-li jasné, že žena čeká dítě, dostalo se jí zvláštní péče. Musela sedět vzpřímeně na speciálně upravených polštářích, nesměla si při spánku opírat hlavu o paži, neměla jíst některé druhy jídel a měla poslouchat nahlas recitovanou poesii a klasické knihy. To vše mělo přispět k narození talentovaného chlapce.
Pokud se narodil chlapec, byla to příležitost k velikým oslavám, jestliže se narodila dívka, nikdo velkou radost neměl. Třetí den po narození položili dívku na podlahu pod lůžkem. Měla uchopit keramickou střešní tašku a oblázek. Tak si měla zvykat na podřízenou roli a těžší život. Jestliže se narodil chlapec, vystřelovalo se v raných dobách z "magického luku" do čtyř světových stran a do nebe i do země. Později, když převážil význam literárních znalostí nad vojenskými, tento zvyk nahradilo rozhazování drobných mincí mezi služebné jako dárek. Na mincích bylo často napsáno přání rodiny : "První místo u zkoušek". S přípravou ke zkouškám se mělo začínat co nejdříve. Zkoušky byly zaměřeny téměř výhradně na morálku, memorovali se klasické knihy konfucianismu. Matematice a textům povahy přírodovědecké nebyla příliš věnována pozornost. Tyto obory byly "přenechány" obchodníkům, lékařům a jiným úzce specializovaným profesím.
Obsahem studia bylo Pět klasických knih a Čtyři knihy a další díla. Procvičovalo se také psaní esejů a básní. Vlastní výuka začala okolo tří let věku. Dítě si při hraní s matkou nebo chůvou začínalo pamatovat první znaky čínského písma. Bylo to těchto prvních jednoduchých dvacet pět znaků. Znaky byly vybrány a seřazeny tak, aby dohromady tvořily jednoduchou básničku:
Ukažme svou práci otci.
Konfucius sám učil tři tisíce.
Sedmdesát bylo schopných literátů.
Vy mladí studenti,
osm nebo devět.
Dobře pracujte, abyste získali humánnost
a budete rozumět obřadům.
To byly povzbuzující verše. Sám student jim ale v této chvíli nemusel ještě rozumět. Nejdříve byl znak napsán formou obrysu červeným inkoustem na jeden list papíru. Potom žáci tento obrys vyplnili černým inkoustem. Nakonec znak psali sami.
Další knihou, kterou děti četly, byla Čítanka jednoho tisíce znaků, kniha Hledání osvěty a pasáže ze Čtyř knih a Pěti klasiků. První verše Čítanky znějí: Nebesa jsou temná, země je žlutá, Vesmír je obrovský a nekonečný.
Celá kniha měla dvě stě padesát řádek, znaky se neopakovaly. To bylo prvních tisíc znaků, které čínské děti zvládly. Zároveň se studiem písma se děti učily i základům mytologie a nejstarších dějin své země.
Formální vzdělání začalo v osmi letech. Děti chodily do škol podle svých možností a postavení rodiny. Bohatší rodiny měly své soukromé domácí učitele, často z řad méně úspěšných absolventů zkouškového systému. Ostatní děti chodily do místní chrámové nebo vesnické komunální školy. Třída měla obvykle osm nebo devět žáků. První text, který se žáci učili nazpaměť, byl počátek Konfuciových Hovorů, které patří do Čtyř knih. Žáci nejdříve opakovali text po učiteli, mnohokrát jej předříkali nazpaměť, takže si pasáž dokonale zapamatovali, potom sami pasáž psali. Zároveň je učitel učil zásadám etického chování, správného vystupování a respektování starších. Celkový počet znaků v předepsaných knihách (Hovory Konfuciovy - 11 705, Mencius - 34 685, Kniha proměn - 24 107, Kniha dokumentů - 25 700, Kniha poezie - 39 234, Kniha obřadů - 99 010 a Komentář Zuo Zhuan - 196 845) je dohromady 431 286. Toto množství znaků studenti museli umět prakticky nazpaměť. Znamenalo to v průběhu šesti let denně zvládnout dvě stě znaků. Po namemorování textu se procvičovaly komentáře a odpovědi na zkouškové otázky. Aktivní účast mladých studentů na studiu byla chápána jako zásadní. V podstatě docházelo k postupné indoktrinaci oficiální konfuciánskou ideologií. Studenti věřili, že cílem jejich životů je stát se "žáky Konfuciovými" a stát se "ušlechtilým mužem". Zároveň věděli, že dosažení postavení literáta jim propůjčuje větší míru finanční nezávislosti a osvobození od daní i fyzické práce. To byla i v tradiční Číně jistě také značná motivace.
Existovaly dva druhy zkoušek, přijímací zkoušky do škol (vznikly za Mingů) a vlastní zkoušky. Přístup ke zkouškám měli jen držitelé titulu shengyuan, kteří úspěšně absolvovali přijímací zkoušky do škol. Za dynastie Ming školní systém sestával z university v hlavním městě a škol prefekturálních, oblastních a místních v jednotlivých provinciích.
Vlastní zkoušky spočívaly z místních zkoušek xianshi, prefekturálních zkoušek fushi na úrovni prefektury a kvalifikujících zkoušek yuanshi, které lze nazvat závěrečnými. Přístup k těmto zkouškám nebyl prakticky omezen, zúčastnit se nesměli jen ti, kdo drželi předepsané období smutku za zemřelé rodiče a příslušníci tzv. "nízkých povolání". Pro přijetí ke zkouškám musel zájemce vyplnit dotazník, ve kterém určil svůj věk, specifické znaky, stav rodiny, zdraví a výšku. Tyto zkoušky byly určeny převážně pro mladé studenty do patnácti let, kteří ještě "neoblékli čapku dospělosti", proto téměř všichni uváděli nižší než skutečný věk. Úředníci předsedající zkouškám tento nešvar většinou tolerovali. Zachovali se úsměvné příběhy o tom, jak si starší student oholil vousy a po návratu domů ho vlastní žena nepoznala a ptala se ho, kde bydlí. Místní zkoušky probíhaly ve velké zkouškové hale patřící k vládnímu úřadu. V den zkoušek se ve tři nebo čtyři hodiny ráno ozval výstřel z děla. To byl signál pro studenty, aby se připravili. Asi o jednu až jednu a půl hodiny později se ozval druhý výstřel, což byl signál k tomu, aby se studenti dostavili ke zkoušce. S sebou si vzali psací potřeby, papír a jídlo. Po třetím výstřelu se otevřely brány napravo a nalevo od hlavní brány zkouškové haly. Kandidáti se nahrnuli dovnitř i s příbuznými. Každý hledal svůj stůl a místo. Po určeném signálu všichni příbuzní museli zkouškovou halu opustit. Potom se objevil předsedající úředník v ceremoniálním obleku a učitelé z místních škol se svými žáky. Každý kandidát po vyvolání svého jména přešel dopředu a poklonil se předsedajícímu úředníkovi. Kandidát převzal balík listů pro odpovědi a vrátil se na své místo. Tyto listy pro psaní odpovědí měly formu složené knihy bílého papíru s červenými řádky. Poté, co všichni obdrželi listy, licenciáti odešli a předsedající úředník sám zamkl vchod do haly klíčem a upevnil na zámek pečeť. V té době už bylo ráno kolem sedmi hodin. Potom se posadil a vyvolal první otázku. Byla napsána velkými znaky na desce bang tak, aby ji každý v hale viděl.
Jestliže zadání tvořil nedokončený citát, např. z Konfuciových Hovorů: "Existují tři věci, kterých se ušlechtilý muž obává", měl kandidát na citát navázat a dopsat: "Bojí se vůle Nebes, bojí se velkých mužů, bojí se slov Božských mudrců". Kandidát dále musel přidat komentář Zhu Xiho a text rozvést a uzavřít svým vlastním vysvětlením. "Známkovalo" se odlišně u mladíků a starších účastníků, ti byli posuzováni daleko přísněji. Dostávali také složitější otázky. Asi po hodině obešel pomocník odpovědný za dozor kandidáty a na papír otiskl razítko, které potvrzovalo, kam až ten který kandidát dopsal. V průměru to bylo již několik řádek. Jestliže ještě nic nenapsal, tak byl později podezříván z opisování a nemohl se umístit dobře, i kdyby jeho odpověď byla vynikající. Mezi devátou až desátou hodinou se začalo pracovat na zbytku zkoušky. Otázky byly dvě, jedna byla vybrána opět ze Čtyř knih a druhým úkolem bylo zkomponovat báseň o pěti znacích na řádku na dané téma a rým. Tento úkol měli studenti odevzdat do večera. Když se setmělo, nesměli pokračovat a museli své práce odevzdat. Odcházeli z haly ve skupinách po padesáti, pokaždé byla brána opět uzavřena. Odpovědný úředník poté tři až čtyři dny opravoval práce. Jména autorů byla zakryta, jen čísla sedadel byla vidět. Někdy byl ještě porovnáván rukopis, a jestliže se objevila nesrovnalost, kandidát byl vyloučen a potrestán.
Po skončení "známkování" byly na velkých papírech oznámeny výsledky. Na nich bylo padesát jmen. Nejlépe umístění kandidáti byli napsáni na papírech nahoře. Další jména byla psána podle umístění proti směru hodinových ručiček. Poté bylo každé jméno označeno černou značkou a červenou tečkou a doprostřed papíru zkoušející napsali "uspěl". Takto označené papíry s výsledky byly vylepeny na dveřích vládního úřadu. Toto pečlivé zkoušení mělo zaručit poctivost na straně zkoušejících. Na nich totiž leželo nejtěžší břímě odpovědnosti.
Den po oznámení výsledků se konala druhá zkouška. Ta se skládala ze tří částí. První část byla vybrána ze Čtyř knih, druhá z Pěti klasiků a ve třetí části se komponovala báseň. V tomto kole se nekladl rozdíl mezi mladé a starší uchazeče. První část zkoušek byla nejdůležitější a značná část kandidátů neuspěla. Druhé a třetí kolo zkoušek nebylo tak přísné, neúspěšných bylo jen několik procent kandidátů. Den po výsledcích druhého kola se konalo třetí kolo zkoušek.Téma bylo vybráno ze Čtyř knih, dále se komponovala báseň. Den po oznámení výsledků bylo čtvrté kolo, odpovídalo se na otázky ze Čtyř knih, komponovala se báseň a psal se esej na historické téma týkající se otázek vládnutí. Pátý test byl formální, nikdo nepropadl. Byla opět položena otázka ze Čtyř knih, ale kandidáti museli napsat jen několik prvních vět ze své odpovědi.
Večer posledního dne zkoušek pozval odpovědný úředník úspěšné kandidáty na večeři. Na konci banketu zkoušení pogratulovali zkoušejícím za úspěšný průběh zkoušení a poděkovali. Po poslední páté zkoušce examinátor vypočítal průměr ze všech zkoušek a výsledky byly oznámeny stejně jako předtím. Zkoušející byl formálně odpovědný za úspěch těch, kteří byli dobře ohodnoceni u prefekturálních zkoušek. Tam tito kandidáti málokdy neuspěli. Jestliže ale propadli, byl potrestán i předchozí zkoušející. Cílem prvního kola zkoušek bylo eliminovat co největší počet uchazečů tak, aby byly naplněny kvóty pro jednotlivé školy. Kvóty se lišily podle "kulturního podhoubí" a populace v jednotlivých oblastech. Počet úspěšných kandidátů kolísal od pětadvaceti do tří až čtyř na školu a oblast. Proto byla u prvního kola nesmírná konkurence.
Okresní zkoušky xian shi byly poměrně obtížné. Byly však jen úplným počátkem kariéry. Jen úspěšní mohli pokračovat k prefekturálním zkouškám. Ty řídil prefekt v hlavním městě prefektury. To bylo větší město s trvalým zkouškovým komplexem shiyuan. V den zkoušek časně ráno se kandidáti shromáždili podle svých oblastí před zkouškovým komplexem a vešli do něj vedeni svými učiteli z místních škol. Zkoušky opět probíhaly ve třech kolech. Asi polovina uchazečů neuspěla. Každá skupina dostala různé otázky a rozhodovalo se o úspěšnosti umístění podle jednotlivých oblastí. Výsledky byly oznámeny stejně jako u místních zkoušek.