Úřednické zkoušky v císařské Číně II.část

Kvalifikační zkoušky

se konaly brzy po oznámení výsledků prefekturálních zkoušek. Přesné datum záviselo na příjezdu úředníka zodpovědného v provincii za školství. To byl nezávislý úředník odpovědný pouze císaři. Jeho hlavním úkolem bylo dohlédnout na průběh zkoušek. Dvakrát v průběhu tří let navštívil deset nebo více prefektur v provinciích, jednou pro "výroční" zkoušky, po druhé pro speciální přípravné zkoušky keshi určené pro kandidáty, kteří se chtěli zúčastnit vlastních civilních zkoušek.

Kvalifikační zkoušky probíhaly v téže době a byly vlastně nejdůležitější, neboť byly poslední ze série zkoušek vedoucích k titulu licenciáta.

Brzy ráno v den zkoušek se před branami zkouškového komplexu shromáždilo velké množství lidí, nejen studenti, ale i jejich učitelé, úředníci a licenciáti. Po třetím výstřelu z děla se brány otevřely a kandidáti vešli dovnitř a shromáždili se u Druhé brány Yimen, kde je prefekturální úředníci zkontrolovali, nemají-li u sebe knihy, papír, nepovolené pomůcky nebo peníze na úplatky úředníkům. Pokud je našli, viník byl potrestán a nemohl se zkoušek zúčastnit. Pokud bylo vše v pořádku, směli kandidáti předstoupit ve skupinkách před prefekta v hlavní hale a uklonit se mu. Následovalo potvrzení autenticity kandidátů. Poté dostali papíry a mohli se posadit na svá místa ve velké hale. Ta obsáhla až tisíc kandidátů. Na deskách každého svazku papírů pro odpovědi byla nalepena malá nálepka a v místě jejího dotyku s deskami byla otištěna tři razítka. Každý kandidát napsal na nálepku své jméno, utrhl ji a ponechal u sebe. Od té doby až do konce zkoušek bylo jméno drženo v tajnosti, k identifikaci kandidáta bylo použito jen číslo sedadla. Do doby, než se každý usadil, se rozednělo. První otázka byla vybrána ze Čtyř knih. Kandidáti z jednotlivých oblastí měli různé otázky. Byly nalepeny na velkou desku s níž se chodilo v hale, kde kandidáti seděli. Po dvou hodinách byla oznámena druhá otázka ze Čtyř knih. Dále se komponovala báseň na dané téma. Kandidáti měli na napsání svých odpovědí čas do večera.

Tato zkouška byla poslední zkouškou před vstupem do státních škol. Proto bylo hodnocení velmi přísné. Muselo být naprosté ticho a dozor nad studenty byl také přísný. K tomu, aby byl dodržen striktní režim, připravil úředník zodpovědný za školství deset pečetítek, na nichž bylo vyryto: 1) opuštění místa, 2) výměna papírů (podezření z opisování od lepšího), 3) upadnutí papírů (podvádění), 4) mluvení, 5) rozhlížení se, 6) výměna míst (za uvolněné místo), 7) neuposlechnutí pravidel, 8) předříkávání kompozice básně nahlas, 9) neposlušnost a 10) nedokončeno.

Pokud se na papíru kandidáta objevilo jedno nebo více těchto razítek, nebo měl-li nehezký rukopis, což byla pozdější praxe dynastie Qing (1644 - 1911), neuspěl a jeho esej nebyl ani čten. Okolo první až druhé hodiny odpoledne úředníci zvolali: "Rychle dokončete své čistopisy". O hodinu později zvolali: "Rychle odevzdejte své práce". Poté si každý kandidát zkontroloval své odpovědi, ujistil se, zda odtrhl nálepku se svým jménem ze hřbetu svazku a dostal propustku. To byla bambusová vrubovka, kterou hodil do košíku u vnitřní brány. U vnější brány musel čekat než se shromáždí padesát kandidátů a potom mohl opustit komplex ve skupině. První skupina takto opustila komplex mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne, druhá o hodinu později a poslední kolem páté.

Direktor studií poté četl jednotlivé práce, pomáhali mu jeho osobní sekretáři. Těch byl různý počet, šest pro malou provincii, deset a více pro provincii velkou. Osobní sekretáři znali vkus svého nadřízeného a vybírali vhodné eseje. Kandidáti také znali eseje, které psal direktor sám, a snažili se přizpůsobit jeho vkusu. Po tři roky tak tento vysoký úředník kontroloval průběh zkoušek v provinciích.

Po dvou dnech byly výsledky oznámeny. Obyčejně prošlo asi o 30% více uchazečů než povolovaly školní kvóty. Odpoledne téhož dne, nebo ráno druhého dne, se konalo další kolo zkoušek. Kandidáti si sedli na svá místa a napsali jen čísla svých sedadel na papír. Tentokrát se kvóta nepřekračovala. Kromě těch, kteří se kvalifikovali na vstup do místních škol, byli lepší kandidáti vybráni ke studiu na prefekturálních školách. Následovala další dvě kola. Ve třetím kole si kandidát kromě zadání z klasiků musel vybavit a znovu napsat prvních několik vět ze své odpovědi v prvním zkouškovém kole. Toto byla vlastně dvojí kontrola autorství. Obvykle nikdo nepropadl. Poslední kolo bylo formální: otázky ze Čtyř knih a Pěti klasiků a poezie a pasáž z císařského ediktu. Mezitím direktor procházel eseje z předchozích kol zkoušek, aby ověřil rukopis. Teprve potom byly oznámeny výsledky. Za ty odpovídal prefekt, direktor je pouze schválil.

Úspěšní kandidáti mohli nastoupit do škol. To doprovázel zavedený obřad. Výsledky zkoušek byly vyvěšeny v hlavní síni chrámu, obřadní vstup do školy symbolizoval formální status úspěšného kandidáta jako Konfuciova žáka. Potom noví držitelé titulu shengyuan poděkovali v ceremoniálních šatech direktorovi studií. Direktor si s každým z nich promluvil a dal jim speciální ozdobu na klobouk zvanou "zlatá květina", což byla vlastně jejich vstupenka do škol. Potom byla jména úspěšných kandidátů oznámena do jejich domovů a toto oznámení vystaveno v domě kandidáta. Následovaly velké oslavy. Po návratu licenciáta domů proběhl v místní škole přijímací ceremoniál při němž kandidáti shromáždění v Konfuciově chrámu přísahali věrnost principům Konfuciova učení.

 

"Výroční" a speciální přípravné zkoušky

Školy a zkouškový systém byly původně odděleny a fungovaly nezávisle. Teprve později došlo k jejich spojení. Před vlastními úřednickými zkouškami se držitelé titulu shengyuan museli zúčastnit těchto speciálních zkoušek. To byl to vlastně další stupínek k jejich kariéře úředníků. Ve školách existovaly dva druhy studentů: pravidelní studenti, kteří se dělili do tzv. "stipendijních studentů"a tzv. "dodatečných studentů". Každý student dostával vládní stipendium. Bez stipendií byli pouze dodateční studenti a tzv. "druhotní studenti", kteří byli přijímáni dvakrát za každé tři roky.

Ve škole byli jen tři učitelé - profesor, lektor a instruktor. Tito učitelé nebyli dobře placeni a svou práci přehlíželi, často to byli staří lidé, kteří byli ve svých funkcích dlouhé roky. Jestliže tedy chtěli držitelé titulu shengyuan uspět u dalších zkoušek, museli studovat sami. Pokud chyběla snaha, nebyli dobří a neuspěli. Mezi studenty a učiteli státních škol existovala nevraživost. Přesto byli držitelé titulu shengyuan legálně studenty škol a museli proto skládat "výroční" zkoušky. U těchto zkoušek bylo vybíráno po jednom tématu ze Čtyř knih a jednom z Pěti klasických knih. Jedno téma bylo vybráno z Knihy písní a jedno z císařského ediktu. Zkoušky se konaly pouze jeden den. Jejich výsledky byly rozděleny do šesti tříd. Nejlepší studenti mohli jít k dalším zkouškám, další dostali volno a ještě měli nárok na stipendium a případně, jestliže nebyla kvóta obsazena, zisk postavení dodatečného studenta,. Studenti z prostřední kategorie nedostali nic a ti z nejnižší kategorie byli potrestáni. Studenti v páté skupině byli "odsouzeni" k nošení "tmavých šatů" a také nemohli ve studiu pokračovat. Studenti z nejnižší, šesté, kategorie byli vyloučeni ze školy. Mohli se ale vrátit později. Pokud opět neuspěli, byli ze školy vyhnáni, zbaveni všech dosavadních titulů a stali se opět řadovými občany.

Většina držitelů titulu shengyuan studovala individuálně a nevěnovala školám příliš pozornost. Vláda také školy zanedbávala a dávala přednost literátským zkouškám. Školství stojí peníze a pro vládu bylo výhodnější v určitých intervalech vypisovat zkoušky, než se starat o kvalitní výuku v síti škol. V praxi to znamenalo, že odpovědnost ležela na jedinci, nikoli na instituci.

Držitel titulu shengyuan už nebyl onen patnáctiletý mladík, ale dospělý muž. Nosil speciální oděv a klobouk a byl na devátém, nejnižším stupni byrokratického systému. Nebyl tedy funkčně ještě úředník, ale už se tak na něj pohlíželo. Byla mu prokazována úcta. Pokud ne, následoval trest za pohrdání úředníkem. Přesto nebyli držitelé titulu shengyuan osvobozeni od placení daní. Nesměli také kritizovat vládu a nemohli pracovat tak, jako např. řemeslníci nebo příslušníci cechu. Bohatým jednotlivcům tyto předpisy nekomplikovaly život. Středně bohatí a chudší ale často pracovali ve vládních úřadech jako pomocníci. Někteří jimi zůstali po celý zbytek života.

Zkoušky, které byly organizovány jako součást vlastního civilního zkouškového systému, nebyly součástí školních zkoušek a sloužily výhradně jako nástroj pro výběr lidí do byrokratického systému. Neměly vlastně se systémem vzdělání nic společného. Systém těchto úřednických zkoušek se od dynastie Song ustálil. Existovaly tři hlavní zkoušky: provinční, metropolitní a palácové, kterým předsedal císař.

 

Provinční zkoušky a přezkoušení

Provinční zkoušky byly prvním stupněm v systému literátských zkoušek. Byly pořádány jednou za tři roky v letech Myši, Králíka, Koně a Kohouta. První kolo zkoušek bylo konáno devátý den osmého měsíce, druhé kolo dvanáctý den a poslední kolo patnáctý den osmého měsíce. Šestnáctý den zkoušky skončily. Osmý měsíc spadá na naše září, kdy je v Číně nejlepší počasí v roce. Zkoušky se konaly v hlavním městě provincie vždy pro všechny uchazeče z provincie. Zkoušející byli vysíláni z hlavního města centrální vládou. Pro jednu provincii to byl vždy hlavní zkoušející a jeho zástupce. Byli vysíláni s časovým předstihem, aby dospěli ke zkouškám i do nejvzdálenějších provincií včas. Např. z Pekingu do provincie Yunnan to trvalo průměrně tři měsíce. Proto už koncem čtvrtého měsíce rozhodli nejvyšší úředníci u dvora o jmenování zkoušejících. Jejich kandidaturu schválil císař. Prvního dne pátého měsíce bylo formálně rozhodnuto. Po rozhodnutí museli zkoušející do pěti dnů vyrazit do provinčního hlavního města. Často cestovali lodí. Na místě je uvítali generální guvernér a guvernér provincie, správce pokladny, provinční soudce, prefekt a nižší úředníci. Byli seznámeni i s pomocníky u zkoušek. Ti sestávali jak z dalších zkoušejících, tak z administrátorů. Místní vynikající učenci byli určeni jako pomocní zkoušející. Ve velké provincii jich bylo osmnáct, v malé osm. Tito úředníci se jmenovali "úředníci z vnitřní sekce", administrátoři se naopak nazývali "úředníci z vnější sekce". Dále předsedali tzv. dozorčí, ti byli jmenováni gen. guvernérem a guvernérem. Dále u zkoušek pracovali pomocní úředníci, sběrači odpovědí, regulátoři, inspektoři, opisovači kopií a ti, kteří je četli. Úředníci se nesměli míchat do záležitostí druhých.

Zkoušky probíhaly ve zkouškovém komplexu, který byl postaven v každém hlavním městě provincie. Vypadal z výšky jako úl. Skládal se z tisíců malých cel jen pro jednoho člověka. Jedna stála vedle druhé. Jejich rozměry byly standardní. "Výbava" spočívala jen ve třech dřevěných deskách, z nichž nejvýše položená sloužila jako polička, níže položené byly stůl a lavice. Podlaha byla z udusané země. Cela byla otevřená, bez dveří, kandidáti si jen přinášeli látkový závěs, který pověsili nahoře za dveřní výplň a vytvořili si tak primitivní soukromí. V tomto malém prostoru trávili kandidáti tři dny a dvě noci, aniž mohli celu opustit. Jídlo a pití i toaletní potřeby měli s sebou.

Celý zkouškový komplex byl uprostřed rozdělen dlouhou a širokou ulicí v jejímž středu stála vysoká budova, strážnice a signální věž. Severně od této strážní a signální věže byla část pro zkoušející. Kanál ji rozděloval na část zkoušejících a část administrátorů. Examinátoři byli úplně uzavřeni ve své části a až do skončení "známkování" ji nesměli opustit. Takto uzavřeni strávili v komplexu až jeden měsíc. Proto musel být komplex dopředu zásoben velkým množstvím jídla a vody. Komplex uzavírala jediná "Velká brána". Voda na pití, vaření jídla a roztírání tuhé tuše byla přiváděna k tzv. "Vodní terase", která se nacházela napravo a nalevo od "Velké brány". Nočníky byly umisťovány na koncích uliček a potom se vynášely na východní stranu komplexu. Na severu bylo podobné místo pro zkoušející. Pokud někdo v průběhu zkoušek zemřel, nezbývalo nic jiného než tělo zabalit do rohoží a vyhodit přes zeď ven. Brána nesměla být do konce zkoušek otevřena. (obr. komplexu)

Po příjezdu examinátorů do hlavního města provincie se uspořádalo celonoční sezení. Nižší úředníci se pátého dne osmého měsíce odebrali do komplexu, kde byli prohledáni. Šestý den se po banketu uspořádaném generálním guvernérem a guvernérem odebrali do komplexu i hlavní zkoušející a jeho zástupci s guvernérem nebo generálním guvernérem. Za administrativu odpovídali proktoři. Cestou do komplexu byli hlavní zkoušející a dozorce neseni městem v otevřených nosítkách tak, aby je lidé mohli vidět. Po jejich příjezdu vystřelilo dělo, otevřela se "Velká brána" nejdříve nalevo, pak napravo a poté mohli zkoušející dovnitř.

Mezitím se účastníci zkoušek sjížděli z celé provincie do hlavního města. Jestliže cestovali lodí, na lodi byl umístěn nápis "Účastník provinčních císařských zkoušek v provincii ..." Nebyli kontrolováni a nemuseli odvádět mýtné. Po příjezdu do města se účastník ubytoval ve vládní "recepční stanici", koupil si svazky papírů na odpovědi o čtrnácti nebo šestnácti listech. List měl po obou stranách dvaadvacet linek pro pětadvacet znaků. Bylo nutné koupit si pracovní listy pro psaní konceptu. Na deskách čistopisu bylo místo pro jméno kandidáta, jeho věk a zvláštní znamení. Po vyplnění odevzdal kandidát desky úředníkům. Od nich dostal stvrzenku. V den zkoušek mu byl jeho svazek vrácen proti stvrzence. Třetí den se kandidáti odebrali do zkouškového komplexu. Okolo půlnoci se ozval první výstřel. Okolo půl jedné v noci druhý. V jednu hodinu ráno se ozvaly tři výstřely. Po nich byla otevřena "Velká brána". Kandidáti se shromáždili do skupin od deseti do sta podle jejich bydliště. Jednotlivé skupiny identifikovaly lampióny a vlajky. První skupina se shromáždila pod lampiónem, který nesl znaky "První skupina". Druhá skupina se shromáždila pod dvěma lampióny. Deset a více skupin se shromáždilo pod pět lampiónů v řadě. Proto nebyla orientace složitá ani ve tmě. Ráno se kandidáti shromáždili pod příslušnými nápisy. Následovala identifikace kandidátů jejich instruktory. Potom byli propouštěni jeden po druhém přes "Velkou bránu". Doprovázel je nižší úředník. Sluhové kandidátů už nesměli dále. Každý byl pečlivě prohledán, nemá-li zakázané pomůcky. Poté dostali kandidáti vstupní certifikát a podrobili se druhé prohlídce. Pokud snad bylo něco nepatřičného nalezeno nyní, byl kandidát i první inspektor potrestáni, jestliže bylo vše v pořádku, tak kandidát prošel "Dračí branou" a ocitl se na široké cestě, po jejichž stranách byly uličky s celami. Každá ulička byla označena. Kandidát si pak našel "svou" celu. Dohromady se těchto zkoušek zúčastnilo deset až dvacet tisíc kandidátů. Celý den pak museli sedět ve svých celách a naslouchat pokřiku vojáků, kteří dohlíželi na kandidáty, jeden na dvacet kandidátů. Večer byla "Velká brána" zapečetěna a celou noc se nic nedělo. Kandidáti příliš dlouho neodpočívali, nebotˇ druhý den hned brzy ráno zkoušky začaly. Proti stvrzence si kandidáti mohli od pomocníků odebrat své svazky papírů na kompozici. Bez potvrzení by nebyly platné.

První den se zadávala tři témata ze Čtyř knih a báseň. Otázky byly vyvěšeny na velkém kusu papíru s razítky examinátorů a každý jednotlivec dostal kopii těchto otázek. Potom mohli kandidáti psát, a to až do večera dalšího dne. Měli tedy dost času. Nejdříve psali nanečisto, pak psali čistopis. Museli se tentokrát starat o vše sami. Někdy kandidát z nervového vypětí a fyzických útrap onemocněl nebo dokonce zemřel. Široké masy obyvatelstva věřily, že případná úmrtí kandidáta u zkoušek souvisejí s jeho špatnými životními skutky. Tradují se půvabné příběhy o tom, jak duchové odměnili nebo potrestali toho kterého kandidáta za jeho dobré nebo špatné činy.

Po skončení zkoušek desátého dne kandidáti odevzdali své čistopisy a dostali propustky. Ve skupinách pak mohli opustit komplex. O půlnoci téhož dne se vrátili a ráno jedenáctého dne mohli opět vstoupit do komplexu. U druhého kola zkoušek bylo zadáno pět otázek z Pěti klasických knihWujing. Na čistopis se muselo připojit ještě několik prvních vět z odpovědi prvního kola, sloužících k verifikaci zkoušek, a psala se báseň shi. Druhá verze první odpovědi se nesměla odlišovat od originálu o více než deset znaků. Pokud to kandidát nedokázal, byly mu další zkoušky zakázány. Druhé kolo zkoušek skončilo až večer třináctého dne. Další den ráno se konalo třetí kolo. To začalo ráno patnáctého dne. Obsahem zkoušky byl kritický esej na politické téma. Téma bylo vybíráno královským examinátorem a bylo velmi těžké. Přesto bylo zadání dlouhé a někdy byla odpověď naznačena již otázkou. Stačilo jen odstranit tázací partikuli na konci zadání. Eseje nebyly příliš dlouhé, někdy dosahovaly délky pouhých tří set znaků. Nikdy však neměly příliš kritický charakter. Zkoušky skončily právě na svátek podzimní rovnodennosti, patnáctého dne osmého měsíce. Kandidáti tak strávili u zkoušek celý týden.

 

Hodnocení esejů

V předchozích zkouškách byli někteří kandidáti neúspěšní už po prvním nebo druhém kole. U provinčních zkoušek se opravovaly všechny práce dohromady až nakonec. To bylo obrovské množství esejů k přečtení. Kandidát sám psal černým inkoustem tzv. černou verzi. Ti, kteří opravovali eseje, tuto verzi neviděli. Kopie byly pořizovány opisovači, ti neznali totožnost autora originálu, znali jen číslo sedadla. Kopie byly psány červeně. Tyto červené kopie byly dále s originály předány ke kontrolnímu čtení kontrolory, kterých bylo několik set. Ti udělali případné opravy žlutým inkoustem. Oba úředníci, jak opisovači, tak kontroloři, se museli podepsat na opravené kopie. Originál a kopie byly pak předány kustodovi, jenž si originál nechal. Kustod kopie předal zkoušejícím za striktního dohledu z ruky do ruky. Červené kopie nejdříve "známkovali" pomocní zkoušející modrým inkoustem. Doporučili umístění nebo neúspěch. Jestliže napsali "průměrné" nebo "bez jiskry", znamenalo to, že práce propadla. Jestliže naopak napsali "vynikající obsah a styl", napsali na desky "doporučuji" a práce s vysokou pravděpodobností uspěla. Takto označené práce byly předány zástupci hlavního zkoušejícího a hlavnímu zkoušejícímu, kteří většinou předchozí rozhodnutí schválili. Někdy se stalo, že schválili i práci odmítnutou předešlými zkoušejícími, ale ze solidarity vůči svým kolegům ji doporučili až na patnácté místo, tedy poměrně nízko. Hlavní examinátor a jeho zástupce používali jen černý inkoust. Po skončení známkování se výsledky zprůměrovaly a dospělo se ke konečnému závěru o tom, kdo uspěl a kdo ne. Počet úspěšných kandidátů byl opět určován kvótami. U velkých provincií mohl být titul udělen devadesáti kandidátům, u malých čtyřiceti. Udělení titulu předcházela důkladná kontrola: originály byly porovnány s červenými kopiemi. Pokud souhlasily, tak se přelomila pečeť a odkrylo se jméno autora. Nejdříve zástupce hlavního zkoušejícího napsal qu a poté hlavní zkoušející napsal zhong, což dohromady znamená "vybráni". Zástupce hlavního zkoušejícího potom napsal kopie jmen kandidátů jedno po druhém a dva soubory odpovědí byly opatrně zachovány. "Černé" originály byly poslány na ministerstvo obřadů do hlavního města země. Úspěšní kandidáti byli napsáni na velký bílý papír na kterém byly vyobrazeni drak napravo a tygr nalevo. Nahoře byla volná plocha pro pět nejlepších a ostatní jména byla napsána od šestého dolů. Oznámení výsledků proběhlo mezi pátým a pětadvacátým dnem devátého měsíce. Ti, kteří uspěli, se stali držiteli titulu juren, doslova doporučený muž. Nejlépe umístěný jurenpožíval obrovské úcty a měl vysokou prestiž. Úspěšní kandidáti mohli ihned k dalším zkouškám, které probíhaly třetího měsíce následujícího roku a každý třetí rok potom. Oznámení úspěchu bylo stejné jako u předchozích zkoušek a úspěšní kandidáti se vraceli do provinčního hlavního města, aby poděkovali zkoušejícím. Zkoušející pozvali úspěšné držitele nových titulů na "Banket šťastného znamení". Pokud byl v oblasti někdo, kdo se zúčastnil těchto zkoušek před šedesáti lety, byl také přizván. Jestliže tento starý literát měl mezi úspěšnými syna nebo vnuka, tak se mluvilo o "přidání kytičky do brokátu".

Absolventi děkovali zkoušejícím a vzniklo mezi nimi přátelství na celý život. Vzájemně si pak pomáhali, a to i rodinným příslušníkům. Nazývali se spolužáci tong nian. I mezi zkoušejícími a absolventy vznikl určitý blízký vztah úcty na celý život.

Kandidáti si mohli svoje úspěšné eseje za malý poplatek vyzvednout a nechat je případně vytisknout pro další zájemce. Ostatní neúspěšné eseje byly obřadně spáleny ve speciálním ohništi, které se jmenovalo "oplakávání ztracených znaků". Mezi lidmi se tradovalo, že ten, kdo našel kousek popsaného papíru, nezvedl jej a nespálil, neměl u zkoušek úspěch a naopak.

Nejlepší eseje byly svázány a poslány císaři do hlavního města. Knihkupci měli i přes všeobecné zákazy o úspěšné eseje také velký zájem, neboť je mohli prodávat jako tzv. modelové eseje. Tyto sbírky úspěšných esejů nakupovali další studenti, kteří se na zkoušky připravovali. Provinční zkoušky byly velmi náročné a někdy se stalo, že se jich účastnili kandidáti, kterým se tak dlouho nedařilo uspět, že se z nich stali bělovlasí starci. Pokud jim bylo více než sedmdesát let, získali titul bez ohledu na své umístění u zkoušek. Nemohli ale počítat s úřadem, takže šlo vlastně jen o prestiž. Za dynastie Qing se tato věková hranice posunula na osmdesát let.

 

Metropolitní zkoušky a přezkoušení

Metropolitní zkoušky se konaly v zkouškovém komplexu v hlavním městě země a byly určeny pro ty, kteří úspěšně absolvovali provinční zkoušky i jejich přezkoušení. Konaly se třetí měsíc roku následujícího po provinčních zkouškách, tedy v roce Buvola, Draka, Ovce a Psa. Historicky byly metropolitní zkoušky nejdůležitějšími zkouškami a za dynastie Tang jejich úspěšné absolvování vedlo přímo k zisku titulu jinshi. Metropolitní zkoušky se, podobně jako zkoušky předchozí, skládaly ze tří kol. První kolo bylo devátého dne třetího měsíce, druhé kolo dvanáctého dne a třetí kolo patnáctého dne třetího měsíce. Zkouškám předsedal ministr obřadů, který vlastně vykonával funkci ministra školství. Císař pro tyto zkoušky jmenoval jednoho hlavního examinátora a tři zástupce a osmnáct pomocných zkoušejících. Ti hned po svém jmenování šestého dne třetího měsíce odešli do komplexu a zůstali uvnitř až do skončení zkoušek. Císař teoreticky volil otázky ke zkouškám sám, v praxi nechal rozhodnutí na svých vysokých ministrech, ale konečné schválení prováděl osobně.

Ráno osmého dne třetího měsíce se kandidáti shromáždili do skupin po padesáti z každé provincie. Jakmile prošli prohlídkou, mohli vstoupit do komplexu. Týž den dostal ministr od císaře krabici se zapečetěnými otázkami. Osobně ji odnesl do zkouškového komplexu a odevzdal hlavnímu zkoušejícímu. Ten krabici okamžitě otevřel a nechal otázky připravit. Ráno devátého dne byly otázky předány zkoušeným. Tentokrát to byly tři otázky ze Čtyř knih a kompozice básně. Ráno desátého dne kandidáti své práce odevzdali a odešli.

Další den ráno se vrátili, aby se připravili na druhé kolo zkoušek, které mělo začít dvanáctého dne třetího měsíce. Tentokrát museli kandidáti odpovědět na pět otázek z Pěti klasických knih, tyto otázky vybíral hlavní zkoušející, nikoli císař. Toto kolo zkoušek skončilo třináctého dne. Poslední zkouška proběhla patnáctého dne a kandidáti odpovídali na otázky formou pěti esejů. Otázky vybíral opět hlavní zkoušející a císař je schvaloval.

Opravené eseje určily pořadí kandidátů podle jejich čísla sedadla. Potom ministr obřadů požádal císaře o schválení. Červené kopie nejlepších deseti prací byly předloženy císaři. Kvóty určující kdo získá titul se v průběhu doby měnily v závislosti na poptávce po úřednících. Poté, co císař skončil se čtením prací, odnesl ministr obřadů výsledky do zkouškového komplexu, kde znovu porovnali červené kopie s černými originály a určili pořadí jmen která napsali na krásně upravenou desku. Ta byla umístěna již dříve před ministerstvem obřadů. Tento obřad se obvykle uskutečnil před patnáctým dnem čtvrtého měsíce a poté mohli i zkoušející opustit zkouškový komplex.

Nejlépe umístěný kandidát u metropolitních zkoušek se nazýval "první metropolitní graduant", druhý se nazýval "druhý nejlepší", šestý se jmenoval "první na seznamu", protože u metropolitních zkoušek, stejně jako u zkoušek provinčních, byla jména veřejně oznamována až od šestého nejlepšího.Ti, kteří se umístili do patnáctého místa, se jmenovali "nejlepší". Ti, kteří uspěli, získali titul gong shi a mohli se zúčastnit dalších, tj. palácových zkoušek. Úspěšní kandidáti samozřejmě měli radost, ale předtím, než se mohli zúčastnit palácových zkoušek, museli ještě odevzdat na ministerstvu obřadů vlastní rukou psané životopisy a jejich úspěšné práce byly přezkoumávány znovu u zkoušejících pro přezkum odpovědí. Pokud bylo všechno v pořádku, seznam úspěšných kandidátů byl konečný. Poté pozval ministr obřadů úspěšné kandidáty a ty, kteří uspěli před šedesáti lety na společnou hostinu zvanou "Les zázračných nefritových stromů". Nejdříve se zapálily vonné obětiny a poté každý provedl třikrát úplnou poklonu směrem k císařskému paláci s přáním mnoha let císaři. Pak už se mohli pustit do jídla. Úspěšní kandidáti také mohli vytisknout své eseje pro přátele a rodinu. Po této zkoušce mohli kandidáti rovnou přistoupit k palácovým zkouškám.

 

Palácová zkouška a přezkoušení u dvora

Za dynastie Ming a Qing palácové zkoušce předsedal císař. Ve skutečnosti četli odpovědi vysocí dvorští úředníci. Na rozdíl od svých kolegů u metropolitních zkoušek ale eseje nehodnotili. Hodnotil je císař, respektive další vysocí úředníci. Jednalo se o osm úředníků včetně akademika z Velkého sekretariátu. Jeho funkce odpovídala funkci premiéra. Zkoušce předsedali různí vyšší úředníci z různých ministerstev. Zapojeni byli dokonce cenzoři, kteří normálně vykonávali funkci prokurátorů, a někdy také eunuši.

Pro kandidáty se chystaly speciální předtištěné formuláře svázané do svazků, do kterých pak vpisovali své odpovědi. Na desky kandidáti napsali své jméno, věk a rodinný původ. Následovalo šestnáct stran s šesti vertikálními linkami tištěnými červeným inkoustem. Pravidlo předepisovalo, že kandidát psal na řádku jen čtyřiadvacet znaků, ale jak husté bude písmo musel každý rozhodnout sám za sebe. Vnější linku tvořila široká červená čára. Svazky pro psaní odpovědí byly samy o sobě krásně vyhotovené. Každý kandidát dostal jeden takto vyhotovený exemplář společně s otázkami v den zkoušek. Mezitím služebníci v paláci Baohedian v Zakázaném městě připravili sedadla a stoly pro kandidáty. (obr. úspěšných esejů)

Brzy ráno 21. dne 4. měsíce prošli kandidáti hlavní palácovou bránou Wumen a shromáždili se před branou Taihemen. Ta byla obyčejně zavřená a jen boční brány na východní straně a západní straně byly otevřeny. Jimi kandidáti prošli podle čísel svých sedadel, ti, kteří měli sudé číslo sedadla prošli západní branou a ti, kterým bylo přiděleno liché číslo prošli branou východní. Po shromáždění všech, svolaném ministerstvem obřadů, dostal každý čisté svazky papírů pro psaní odpovědí a shromáždil se na náměstí před palácem Taihedian. Kandidáti, stále rozdělení do dvou skupin poté, co prošli malými branami na západě a východě, vystoupili pod nejvyšší terasu paláceBaohedian. Následovalo ještě ceremoniální rozdání otázek ke zkouškám, při kterém se kandidáti a zkoušející vzájemně třikrát uklonili. Potom se kandidáti usadili na svá místa a zkoušky mohly začít.

Císař byl u palácových zkoušek nejvyšší odpovědnou osobností. Proto se i podoba otázek lišila od všech ostatních tím, že měly formu císařského ediktu. Poté gongshi otevřeli obálky s otázkami. Otázka byla zahájena oslovením kandidátů a po vlastním zadání končil edikt slovy doporučení jak nejlépe napsat odpovědi. Esej musel mít určitou délku a méně než tisíc znaků nebylo považováno za dobrý výkon. Při zkouškách byl kandidátům servírován čaj a zákusky. Císař se také někdy přišel podívat osobně.

Po odevzdání esejů přišlo na řadu jejich známkování. Každý z osmi vysokých úředníků musel přečíst asi třicet prací a navrhnout jejich předběžné známky. Každému prošly postupně rukama všechny eseje. Každý napsal na esej své hodnocení. Prázdné kolečko znamenalo plný počet bodů, plné kolečko 80% úspěšnost, trojúhelník 60%, linka 40% a "X" 20% úspěšnost.(Obr. známkování) Poté byl z výsledků vypočítán průměr. Tato práce trvala tři dny. Dohoda o nejlepších deseti pracích také nebyla jednoduchá, každý chtěl prosadit "svou" práci. Ráno čtyřiadvacátého dne čtvrtého měsíce byly práce předloženy císaři a ten měl při jejich posuzování poslední slovo. Většinou se ale držel rozhodnutí svých examinátorů. V den, kdy císař rozhodl o umístění kandidátů, byly výsledky zveřejněny. Speciální obřad nazvaný "zveřejnění pořadí" nebo "vyvolání jmen" se konal za přihlížení císaře. Slavnost se konala pětadvacátého dne čtvrtého měsíce v paláci Taihedian, kde obvykle probíhaly nejvýznamnější akce.

Den po skončení obřadu předání titulu byli noví držitelé pozváni na slavností banket a slavnost pořádanou ministerstvem obřadů. O čtyři dny později se noví držitelé titulu jinshi shromáždili před branou Wumen, aby se poklonili směrem k císařově rezidenci a vyjádřili tak své díky ještě jednou. Jeden z nich měl napsat poděkování za celou skupinu. Snažili se najít někoho, kdo měl větší zkušenost. To často trvalo dost dlouho. V určený den všichni jinshi přišli k bráně Wumen, kde je již očekával vrchní ceremoniář. Předali mu děkovné memorandum a na povel se uklonili směrem k císařské rezidenci. Vrchní ceremoniář jim jako projev císařské přízně předal pět uncí stříbra, šaty, klobouk a další dary.

K tomu, aby tento nejvýznamnější krok v životě spousty budoucích úředníků nebyl zapomenut, sestavovalo ministerstvo obřadů písemné památeční zápisy. Měly pevnou strukturu a po předání císaři byly rozeslány do všech vládních úřadů v celé Číně. Někdy samotní noví úředníci nechali vytisknout své zkouškové odpovědi pro přátele a rodinu. Nebyly to ale odpovědi u palácových zkoušek, ale metropolitních. Palácové zkoušky byly vlastně podání císaři a nesměly být volně k dispozici. Přesto se je řada knihkupců snažila získat a prodat s velkým ziskem těm, kdo se na palácové zkoušky teprve chystali.

 

Tituly získané u zkoušek a jejich ekvivalenty v češtině a angličtině

1) Shengyuan - Bakalář , Government Student, Bachelor.

2) Xiucai - Kultivovaný (mladý) talent, Budding Talent, populární jméno pro držitele titulushengyuan.

3) Jiansheng - Student císařské koleje, Licenciát, Student of the Imperial College.

4) Gongsheng - Císařský student, Imperial Student.

5) Juren - Doporučený muž, Magistr, Recommended Man, Master, Provincial Graduate.

6) Gongshi - Představený učenec, částečně se překrývá s dalším titulem Jinshi. Presented Scholar.

7) Jinshi - Doktor, Představený učenec, Učený mistr. Doctor, Metropolitan Graduate.