Jak si lidé vyprávějí, je prý na nebeské báni malá hvězda a té hvězdě se říká Nebeský Pes. Je to hvězda zlá a tuze závistivá. Závidí měsíci jeho jasné a třpytivé světlo. To proto, že sama svítí slabě, slaboučce. Nemůže prý měsíc vystát, zář měsíce ji tak dráždí, že si jednou usmyslela, že ho sežere.
Ale na nebi je také Stará Hvězda. Ta má měsíc z duše ráda, jeho osud nedává jí celé noci spát. Rozhodla se měsíc chránit. Mnoho, mnoho nocí oka nezamhouřila, až jednou přemohl ji přece spánek. Byla tuze unavená - byla stará.
Nebeský Pes si vyčíhal vhodnou chvíli, zahalil se do obláčků, přikradl se, připlížil se k měsíci a spolkl ho.
Lidé na zemi se lekli: Kde je měsíc? Kam se poděl? Co se mohlo stát? Včera ještě svítil na zem, lil na ni své lesklé stříbro a dnes je ten tam? Poděšení lidé chtěli zas měsíc přivolat zpátky, bili na veliké bubny, tloukli do velikých gongů a tropili takový hluk, že vzbudili Starou Hvězdu.
Stará Hvězda vyskočila, náramně se rozhněvala, utkala se s Nebeským Psem, dala mu tak na pamětnou, že zas měsíc vyplivl. Vyplivl ho, otřepal se, ale pokoje si nedal a za pár dní znovu hrozil, že ho zase sežere.
A svou hrozbu dodnes plní. Pozoruje Starou Hvězdu, nespouští z ní zlostné oko, a jen si maličko zdřímne, už je skokem u měsíce, už ho polyká.
Lidé na zemi však nespí, hned si jeho kousku všimnou, bijí na veliké bubny, tlukou do velikých gongů, až probudí Starou Hvězdu a ta měsíc vysvobodí.