V říjnu se rozjíždí další ročník České miss, kterou šéfujete. Proč by se podle vás měla děvčata do vaší soutěže přihlásit?

Je to pro dívky, které se přihlásí, šance. A dnes je taková šance možná ještě mnohem důležitější než v roce 1991, kdy jsem se stala Miss já. Tehdy těch šancí bylo daleko víc.

V čem ta vaše šance konkrétně spočívá?

Naše soutěž má tu výhodu, že není jen o modelingu, ale třeba o možnosti setkat se s lidmi, se kterými by se dívky jinak nesetkaly. Nabízíme jim vzdělání, výdělek, bydlení v Praze...

Takže i když je to soutěž krásy, nerozhoduje o úspěchu jen krása?

Naše dívky se umisťují i na mezinárodních soutěžích krásy. Loni skončila Lucka Hadašová na Miss Universe dvanáctá, letos byla Eliška Bučková jedenáctá. Takže to asi vypovídá o tom, že naše dívky jsou krásné. Ale není to jen o kráse. Není to jen o tom, že má nějaká modelka perfektní proporce...

Opravdu?

Ano, hledám dívky, které hezky vypadají, ale chtějí něčeho dosáhnout a mají něco navíc. Je to takové skloubení šarmu, osobnosti, no a té krásy.

Když jste mluvila o šanci, všechny missky přece nemohou dělat topmodelky...

Samozřejmě, díky našim komerčním partnerům máme možnost zaměstnat úspěšné dívky u těchto firem jako tiskové mluvčí, asistentky nebo třeba jako recepční.

Vám samotné, tehdy v roce 1991 vítězství v Miss pomohlo?

Strašně moc!

I když jste už před tím pracovala jako modelka v USA?

Máte dobré informace (s úsměvem). V roce 1990 jsem pracovala jako modelka v USA, tedy ještě před tím, než jsem se stala Miss. Začala jsem ve Washingtonu a pak šla do New Yorku. A ten mě postavil na nohy. Tam jsem si uvědomila, že modeling je tvrdší, než jsem si kdy představovala. A uvědomila jsem si, že zas taká zázračná nejsem...(smích)

Tehdy vám bylo...

Dvacet...a než bych riskovala potácení se po New Yorku, radši jsem se vrátila do Prahy…a mou další kariéru už znáte. Takže jsem tam vzdala boj o titulní strany prestižních amerických magazínů...

Myslím, že tenhle návrat na zem potká hodně našich dívek v zahraničí.

Ano, to je pravda. A když třeba modelka dělá v zahraničí nějakých pět let, najednou je jí 22 a zjistí, že modeling je o neustálém cestování, o samotě. K tomu se třeba úplně neprosadila, tak se prostě vrací domů. No a tady na ní čeká další šance v podobě České miss!

Vy jste se tehdy vrátila... A kdybyste to tehdy nezkusila?

...tak bych třeba už bych několikrát rozvedená, seděla někde v Brně na sídlišti a plakala nad tím, že jsem prošvihla něco, co jsem mohla v 18 letech zkusit... (smích)

Tak to je ovšem na hony vzdálené vaší realitě! Vaším partnerem je jeden z nejbohatších mužů v ČR Zdeněk Bakala, máte dvě děti, jste úspěšná...

Hezká charakteristika, ano, jsem šťastná a spokojená.

Neslýcháte někdy zlé jazyky, že jste s vaším partnerem kvůli jeho kontům?

Vždyť žijeme v Česku! Samozřejmě. A protože na tohle se mě ptají novináři pořád, co mohu ještě nového dodat. Snad jen to, že bych nedokázala žít s někým, koho bych neměla ráda... Tak to u mě bylo vždycky a tak je to i teď!

Máte dvě děti, od malička žijí v přepychu, nebojíte se, že budou odtržené od reality?

Myslím si, že kdo zná nás dva, tak ví, že našim dětem odtrženost od reality nebo rozmazlenost nehrozí. Jak konkrétně to budeme dělat, jak je povedeme, to ještě nevím, to si vyzkoušíme v průběhu, až budou růst. My jsme oba dva vyšli ze socialistického Československa...

A pocházíte z normálních „nemovitých“ rodin?

Ano, oba máme kořeny na Moravě, pocházíme z normálních rodin a moc dobře si pamatujeme, co je to reálný život. A co všechno se může v životě stát. Oba dva stojíme pevně na nohou a umíme si to užívat.

Znáte boháče, kteří to neumějí?

Samozřejmě, potkala jsem spoustu lidí, mediálně neznámých, kteří mají velké peníze, ale neumí si to užít. Přestože by mohli. A to samé cítím třeba ze strany mé maminky...

Jak se to u ní projevuje?

Pořád se strachuje, jaký bude mít důchod, jak vyjde. I když jí pořád se sestrou říkám, že to v pohodě zvládneme, případně jí pomůžeme. Říká třeba, že v restauraci je to drahé...a kdyby například věděla, kolik stojí jedny moje boty nebo kabelka...

Tak?

Tak by to považovala za absolutní plýtvání.

Vaše děti rozhodně nebudou žít v nouzi, naopak. Dokážete jim objasnit cenu peněz?

Doufám, že ano. A až budou ve škole, budou normálně chodit na brigády, nebudou mít neomezený přístup k penězům. Ale jak už jsem řekla, uvidíme, jak nám to půjde.

Vaší dceři Anabel ještě nejsou ani tři roky, malému Aronovi deset měsíců. Přemýšlíte přesto už někdy o tom, jak se třeba jednou vypořádají s drogovým „lákadlem“? Drogy jsou dnes snadno dostupné...

To si nemyslete, i dřív tady bylo dost drog, i když tehdy třeba ne heroin nebo kokain. Když jsem byla koncem 80. let na gymnáziu, tak jsem věděla, kde sehnat pervitin, tráva byla běžně k dostání, takže taková ta idyla, že to tady nebylo, je iluze. Na drogy jsem se nedala, ani je nevyzkoušela, takže samozřejmě v tomto směru povedu i svoje děti. A strach? Která matka by se nebála...

Mluvíte o dětech s takovou láskou...

Strašně je miluju! A zároveň ráda provokuji tím, když říkám, že děti nejsou jediným centrem mého života!

Pěkná provokace! Co je těmi dalšímí centry?

Nejsem přece jenom máma, jsem třeba také partnerka, Michaela. Říkám si, že život je tak dlouhý, že po určitou část života vás potřebují děti velmi intenzivně a vím, že jednou to tak nebude. A jednou budou mít svůj život, musím být připravena, že je pak vypustím jako ptáčky z hnízda.

To zní hodně emotivně, Michaelo...

Chci být jen realistkou, jediné, s čím do toho jdu je, aby děti věděly, že je mám nesmírně ráda a že kdykoliv mají u mě zázemí. Ať udělají cokoliv. To samé, co jsem já měla u svých rodičů.