Šokující zpověď: Nenávidím své dítě

Přivést na svět zdravé krásné miminko a místo radosti a štěstí cítit nenávist? Bohužel i to se stává! Naše čtenářky se rozhodly prolomit tabu, které v naší společnosti panuje, a otevřeně promluvit o poporodních depresích. Ty jsou tak vážné, že matka mnohdy své dítě nenávidí a v těch nejtěžších případech dokonce může usilovat o jeho život!

Na vašich webových stránkách jsem narazila na články od Lady a od Moniky. Zaujaly mě, protože si myslím, že v ČR je pořád ještě tabu mluvit o postnatální depresi, natož se k ní přiznat. Já jsem asi jedna ze šťastnějších, protože žiju v Anglii a můžu otevřeně říkat, že mám postnatální depresi a trpím, a nestane se, aby mě někdo odsoudil. Kromě mé vlastní české rodiny!

Mám ani ne šestiměsíčního syna, měla jsem bezproblémové těhotenství, a tak jsem se těšila na porod a mateřství, i když jsem děti nikdy nechtěla, ale stejně jako Monika jsem podlehla manželovi. Porod trval čtyři dny, z čehož jsem spala čtyři hodiny a nakonec jsem musela na císařský řez, protože lékařský tým měl asi jen deset minut, aby dostal miminko ven. Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Ale neměla jsem vůbec čas přemýšlet nad tím, že jsem po nějaké operaci, vedle mě totiž spinkalo nádherné zdravé miminko.

A tak jsem se o ně starala, jak jen to šlo. Malý odmítal pít z pravého prsa, ale za pomoci známé, která je laktační poradkyně, jsme to zvládli. První dva týdny musel pomáhat i manžel, držel malému hlavičku. Třináctý den po porodu, když se slavily manželovy narozeniny, se mi udělalo ze všech lidí špatně a tak, když se malý probudil, utekla jsem pod záminkou, že ho musím nakrmit a přebalit, do ložnice a už jsem se nevrátila. Probrečela jsem tři hodiny, protože jsem se obviňovala, že jsem manželovi zkazila narozeniny. To bylo poprvé, kdy mi on našel na netu, že mám asi postnatální depresi, ale já to odmítla.

Jako Monika jsem byla pořád unavená, totálně vyčerpaná a neměla chuť na nic. Prostě jsem jela na autopilota: nakojit, přebalit, nakojit, přebalit. Po šesti týdnech se mi ulevilo, mohla jsem zase řídit auto a dostala se ven mezi lidi. Ale kolem osmého týdne se mi hodně přitížilo a najednou jsem měla myšlenky se vším skoncovat. Vždyť mým klukům bude beze mě lépe.

Hrozně mě to vyděsilo a hned jsem se objednala k doktorce. Antidepresiva jsem nechtěla, vždyť kojím, ale když jsem jí popsala, jak se cítím, řekla, že na psychoterapii ještě nemůžu, a antidepresiva mi předepsala. Už je beru čtyři měsíce. Museli mi jednou zvedat dávku, jsem pořád vyčerpaná, ale už začínám přemýšlet i o jiných věcech než jen plenkách a kojení.

Jako Monika nechodím mezi matky s dětmi, proto jsem ani nezačala docházet na skupinovou terapii a psycholog přichází ke mně. Dělám malé pokroky a už se těším, až bude všechno v pořádku. Když jsem se poprvé s malým po nakojení pomazlila, byla jsem blahem bez sebe, najednou jsem mu mohla dát víc než se jenom postarat o jeho základní potřeby. Teď momentálně střídavě malého zbožňuji a střídavě nenávidím. Ale díkybohu těch chvil a dní, kdy ho zbožňuji, je čím dál tím více. Jen se nemůžu ještě vrátit do práce. Po pohovoru se závodní lékařkou můžu dělat jenom terapeutickou práci pár hodin týdně. V práci jsou všichni úžasní, dokonce mám k dispozici místnost na odstříkávání mléka, abych mohla pořád kojit. A v jesličkách mi taky vyšli maximálně vstříc.

Chtěla jsem jenom napsat všem ženám, které tady kritizují a odsuzují nás, které trpíme postnatální depresí, že ony si neumějí představit, jaký strašný pocit to ve vás vyvolá, když se vaše miminko probudí a usměje se na vás, ale vás to rozpláče a nemůžete si pomoci. Víte, kdyby to šlo a mohly bychom si vybrat, určitě bychom sáhly po bezkomplikovaném mateřství, ale bohužel některé z nás takové štěstí nemají.